Když jsem vztala, Zayn byl u otce v ložnici a připravoval se na svatbu. Já jsem dala kluky do kočárku a jela za mamkou. Mamka už na mě čekala. Vzala mě do své pracovny. Tam už byly připraveny šaty, boty atd... Začala mě líčit a česat. "Všechno musí být dokonalé." řekla a použila nějaký třpitky. "Kde jsou kluci z kapely?" zeptala jsem se mamky, která mezitím už přešla na lesk nebo rtěnku. "Kluci pro něco šli. Kdy mají ten koncert?" zeptala se mamka a podala mi zrcátko. "Jé, to je hezké. Jo, ten koncert mají příští týden." mamka se zpokojeně usmála a podala mi spodničku pod šaty. Začala jsem si oblékat svatebí šaty, ale klukům se asi nelíbili nebo co. Tak začali brečet. "Mami, prosím, podívej se na ně. Já teď nemůžu." řekla jsem mamce. "Harry potřebuje přebali a Louis má hlad. Kde máš věci?" "Nahoře v pokoji." řekla jsem a upravila jsem si šaty. Jěště závoj a bude to dokonalé. Pocítila jsem nevolnost. Snad to není ze stresu? Nebo z něčeho horšího? "Mami, mě je zle." houkla jsem na mamku, která šla po schodech dolů. "Co ti je? Chce se ti zvracet?" zeptala se nervózně mamka. Došla jsem si na záchod a z taštičky jsem vyndala prášek na bolest. Všimla jsem si ještě jednoho těhotenského testu. Zkusím to. Jen tak. Řekla jsem si v duchu. Zkusila jsem to a k mému zděšení byl pozitivní. "Mami, pomoc." volala jsem a běžela jsem po chodbě. "Co se ti stalo? Jsi bílá jako stěna." řekla mamka a posadila mě na židli. "Podívej. On je pozitivní. Já jsem znovu těhotná. Co budu dělat?" řekla jsem zoufale mamce, která se zhrozila, že bude mít další vnoučata. "Dneska se vdáváš, tak si zítra dojdi k doktorce. Moje doktorka tě přijme. Nebudeš jezdit přece do Anglie kvůli doktorovi." řekla již trochu klidněji. "Mami, já jsem těhotná už měsíc. Jak jsem si toho mohla nešimnout? Já jsem...." "Klid. V těhotenství se nemáš stresovat. Bude to dobrý. Buď si to necháš, nebo ne. Jiná možnost není." Mamka umí opravdu potěšit. Prej si to buď nechám, nebo ne. To jsou nápady. Uff. Co na to asi řekne Zayn? Co když bude naštvaný? Jejda. Už je tu auto. Za chvilku odjíždím. Ten trapný moment ticha v autě nezvládnu. Co když se mi udělá v autě zle? Co potom? Stop! Těmahle myšlenkama se užírat nehodlám. Nebo alespoň ne dneska.
